AngryDuck a noční tisk

Před odchodem z dílny člověk ještě jednou zkontroloval první vrstvu. AngryDuck seděl na polici nad tiskárnou.

Člověk stál u tiskárny, kontroloval první vrstvu a tvářil se soustředěně.

To byl vždycky nebezpečný okamžik.

Na displeji svítil čas tisku:

8 h 43 min

Člověk se podíval na tiskárnu.

Tiskárna se tvářila sebevědomě.

První vrstva vypadala dobře.

A právě to byl problém.

Protože první vrstva vypadá dobře vždycky ve chvíli, kdy má člověk odejít domů.

„To dá,“ řekl člověk.

AngryDuck se ani nepohnul.

Byl to jeho způsob, jak nesouhlasit.

Člověk ještě chvíli stál u tiskárny. Díval se na linky plastu, které se skládaly přesně tam, kam měly. Všechno působilo klidně, stabilně a skoro profesionálně.

Pak zhasl světlo.

Dílna ztichla.

Tiskárna dál tiše pracovala.

První hodinu šlo všechno dobře.

Druhou hodinu také.

Ve třetí hodině se něco velmi malého rozhodlo, že už nechce spolupracovat.

Možná roh výtisku.

Možná kousek podpěry.

Možná filament, který měl celý den dost času být normální, ale vybral si noc.

Tiskárna pokračovala.

Protože tiskárny mají zvláštní schopnost ignorovat realitu, dokud jim někdo fyzicky nezabrání vyrábět důkaz.

Tryska jezdila dál.

Vrstva po vrstvě.

Ne na model.

Vedle modelu.

Nad model.

Kolem modelu.

Postupně vznikalo něco, co už dávno nebyla figurka, ale rozhodně to mělo ambice stát se moderním uměním.

Ráno člověk otevřel dveře dílny.

Zastavil se.

Tiskárna stála uprostřed ticha.

Na podložce ležela hromada plastových vláken, která vypadala jako špagety po firemním večírku.

Vedle ní byl malý nedokončený základ modelu.

A kolem něj osm hodin sebevědomého selhání.

Člověk mlčel.

AngryDuck seděl na polici a sledoval scénu s výrazem, který nepotřeboval komentář.

Pak člověk opatrně otevřel tiskárnu.

Zvedl plastovou hromadu.

Podíval se na ni.

Podíval se na tiskárnu.

Podíval se na AngryDucka.

Nikdo nic neřekl.

Všichni věděli.

Noční tisk je akt důvěry.

A důvěra se trestá.