AngryDuck a poslední kapka mlíka

AngryDuck si myslel, že už firemní kuchyňku chápe.

Byly tam hrnky, které nikomu nepatřily.
Lžičky, které mizely do jiné dimenze.
Cedulka UKLÍZEJTE SI PO SOBĚ, kterou všichni respektovali hlavně pohledem.
A RexBite, který se pokaždé objevil poblíž čehokoliv jedlého a tvářil se, že přišel náhodou.

Ale pak přišlo mlíko.

Bylo úterý. Nebo možná pondělí převlečené za úterý.

Někdo přišel ke kávovaru, udělal si kafe a sáhl do lednice.

Vytáhl krabici mléka.

Zatřepal s ní.

Bylo v ní přesně tolik mlíka, aby se nedalo říct, že je prázdná.

A přesně tak málo, aby to nestačilo vůbec k ničemu.

Člověk se na krabici chvíli díval.

Pak nalil do kávy tři smutné kapky.

Znovu zatřepal.

Uvnitř se ozval zvuk kapky, která už taky nechtěla být součástí problému.

A potom se stalo něco, co AngryDuck sledoval s naprostým znechucením.

Člověk zavřel krabici.

A vrátil ji zpátky do lednice.

AngryDuck ztuhl.

Ne proto, že by byl překvapený.

Ale protože právě viděl jeden z nejčistších projevů firemní pasivní agrese.

Mlíko nebylo dopité.

Nebyla načatá nová krabice.

Problém nebyl vyřešen.

Byl jen elegantně předán dalšímu člověku.

O deset minut později přišel někdo další.

Otevřel lednici.

Vytáhl stejnou krabici.

Zatřepal.

Podíval se dovnitř.

Podíval se na AngryDucka.

AngryDuck se díval zpátky.

Oba věděli.

Zpoza toustovače se mezitím ozvalo tiché křupnutí.

RexBite seděl vedle otevřeného balíčku sušenek, tvářil se nepřítomně a velmi soustředěně zkoumal strop.

Na tlamě měl drobek.

Nikdo nic neřekl.

Ani nemusel.

AngryDuck pomalu sklopil pohled zpět ke krabici mléka.

Na dně pořád zbývalo trochu bílé tekutiny. Možná jedna kapka. Možná dvě. Dost na alibi. Málo na kafe.

Někteří lidé nikdy nedopijí mlíko.

Jen přesunou odpovědnost do lednice.