AngryDuck a bug, který nejde zopakovat

Člověk u klávesnice se právě zatvářil, jako by přestal věřit vlastnímu kódu. AngryDuck stál vedle monitoru a viděl proč.

„Našel jsem bug,“ řekl člověk.

AngryDuck se ani nepohnul.

Byl z plastu, takže to nebylo podezřelé.

Na obrazovce se před chvílí stalo něco divného. Tlačítko zmizelo. Stránka se rozpadla. Formulář odeslal prázdná data. A někde v konzoli problikla chyba, která tam rozhodně neměla být.

Člověk se narovnal.

„Tohle musím někomu ukázat.“

Obnovil stránku.

Nic.

Klikl znovu.

Nic.

Vyplnil stejný formulář.

Nic.

Zkusil jiný prohlížeč.

Nic.

AngryDuck se díval na monitor.

Monitor se tvářil nevinně.

Člověk otevřel konzoli.

Žádná chyba.

Otevřel logy.

Žádná stopa.

Otevřel historii změn.

Příliš mnoho stop.

Po deseti minutách přišel kolega.

„Tak ukaž.“

Člověk zopakoval přesně stejný postup.

Aplikace fungovala dokonale.

Až podezřele dokonale.

Tlačítko bylo na místě. Formulář se odeslal. Stránka se nerozpadla. Konzole mlčela způsobem, který působil skoro urážlivě.

Kolega pokrčil rameny.

„Tak když to nejde zopakovat, tak to asi není bug.“

V místnosti nastalo ticho.

AngryDuck pomalu zaměřil svůj výraz na kolegu.

Nebyl to pohled.

Byl to rozsudek.

Člověk zůstal sedět u klávesnice a zíral na obrazovku. Věděl, co viděl. Věděl, že se to stalo. Věděl, že aplikace před pěti minutami provedla něco, co by v rozumném světě neměla umět.

Ale bug zmizel.

Ne opravený.

Jen schovaný.

Někde mezi cache, stavem session, testovacími daty, lokálním prostředím a vesmírem, který zjevně držel stranu produkčním chybám.

O hodinu později se bug objevil znovu.

Tentokrát u klienta.

AngryDuck se díval na monitor.

Člověk se díval na AngryDucka.

Bug, který nejde zopakovat, není pryč.

Jen čeká na publikum.