První meeting

AngryDuck byl na stole teprve druhý den, když se stalo něco zvláštního.

Člověk před ním se narovnal, nasadil si sluchátka a řekl:

„Mám jen rychlý call na deset minut.“

AngryDuck tehdy ještě nevěděl, co je call.

Nevěděl, co znamená „jen rychlý“.

A hlavně netušil, že deset minut je v korporátním prostředí spíš přání než časový údaj.

Prvních pět minut se řešilo, jestli všichni slyší všechny.

Dalších sedm minut někdo sdílel špatné okno.

Pak přišla věta:

„Než začneme, pojďme si jen sjednotit očekávání.“

AngryDuck nehnul ani brvou.

Neměl brvy.

Ale kdyby je měl, jedna by se pomalu zvedla.

Po třiceti minutách už se nemluvilo o původním tématu.

Po čtyřiceti minutách někdo navrhl navazující schůzku.

Po padesáti minutách člověk před AngryDuckem vypnul kameru a dlouze se zadíval do zdi.

AngryDuck pochopil první pravidlo pracovního života:

Meeting nikdy nekončí.

Jen se přesune do další pozvánky.